Brno – Někteří lidé se možná s neslyšícími dosud nesetkali jinde než na televizní obrazovce. Ale jisté je, že s nimi žijí v jedné zemi, městě, možná i ulici. Dříve se jim říkalo hluchoněmí, což je velký omyl - možná neslyší, ale němí rozhodně nejsou. Znakový jazyk je bohatý, živý a neustále se rozvíjí. Do jeho tajů může zkusit proniknout každý. Stačí se přihlásit na některý z mnoha kurzů.

Neslyšící lektorka Alena Válková takové kurzy vede už přes deset let. Zájem o ně má pestrá směsice lidí. „Hodně chodí zdravotníci, sociální pracovníci, příbuzní neslyšících nebo lidé z úřadů.  Ale také důchodci nebo studenti. A měli jsme v kurzu i jednoho faráře,“ prozrazuje lektorka. Její manžel Vladimír Válka, také neslyšící, dodává, že vyučování znakového jazyka jim pomáhá zbavit se závislosti na tlumočnících. „Když je třeba na úřadě někdo ovládající aspoň částečně znakový jazyk, sluchově postižený se s ním domluví,“ tvrdí.

Uznává ale, že někteří lidé skutečně tlumočníka potřebují. „Zároveň však i tlumočníci potřebují neslyšící, aby si vydělali,“ usmívá se Vladimír Válka. Nemyslí si totiž, že by měli nezvládnutelné množství práce. Jak potvrzuje i jeho manželka, v Brně a okolí je kolem tři sta padesáti lidí odkázáno na znakování. Jen malá část z nich je však závislá na pomoci tlumočníka. „Zhruba polovina z nich se zvládne domluvit sama, další čtvrtině pomáhají příbuzní,“ vysvětlují. Na druhou stranu se jim nelíbí, když neslyšící tlumočníky zneužívají. „Stane se, že například dáma žádá doprovod tlumočníka i ke kadeřnici, nebo když jde s morčetem ke zvěrolékaři. To by být nemělo,“ myslí si Vladimír Válka.

V běžném životě se však většina neslyšících musí spoléhat hlavně sama na sebe a potýkat se s mnoha překážkami. Problematická mohou být například vlaková nádraží. „Když jsou všude světelné cedule, je to dobré. Ale pokud náhle změní nástupiště a vyhlásí to jen rozhlasem, musíme se řídit podle okolních lidí, nemůžeme se zeptat,“ vysvětluje Alena Válková. Ví, o čem mluví. „Jednou jsem třeba jela do Třebíče, kde také pořádáme kurzy. Jenže vlak jel objížďkou, což jenom vyhlásili. Kvůli tomu jsem nakonec cestovala oklikou přes Českou Třebovou,“ uvádí příklad.

Složitou situaci často představuje i návštěva lékaře. Podle Aleny Válkové je nejhorší, když doktor mluví příliš rychle, takže nemohou odezírat. Někdy si musí psát, aby se domluvili. A podobný případ jsou úřady. V tomto ohledu je mezi neslyšícími proslulý Úřad práce pro zdravotně postižené v Králově Poli. „Je tam pracovnice, která vždycky vyžaduje tlumočníka, i když si to neslyšící nepřeje. Přitom dnes jsou různé způsoby komunikace rovnocenné. Ale ona se s nikým nechce bavit, celkově se nechová moc vstřícně. Jenže když tam přijde ohluchlý, který znakový jazyk dokonale neovládá, tlumočník mu příliš nepomůže. Lepší by bylo, dovolit mu napsat, co potřebuje,“ vysvětlují manželé Válkovi.

Ve výčtu problémů by se dalo pokračovat. Neslyšící maminky neslyší plačící miminko v postýlce. Proto některé téměř nespí, aby v případě potřeby mohly dítě uklidnit a přesvědčily se, že je v pořádku.

av3.JPG

Mezi neslyšícími je také velké procento nezaměstnaných. „Obecně vzato si myslím, že kdo chce pracovat, práci si najde. I mezi námi jsou jistě tací, kteří na svůj handicap hřeší a do práce se nehrnou, stejně jako mezi slyšícími. Ale je pravda, že sehnat kvalitní místo je pro neslyšícího těžké,“ tvrdí Vladimír Válka. Podle něj je problém i v omezené nabídce učebních a studijních oborů, kam se mohou neslyšící hlásit. Manželka jen doplňuje, že jistě záleží také na vlastnostech a schopnostech konkrétního člověka.

Pamatuje si ještě dobu, kdy ve školách pro neslyšící nebyl znakový jazyk podporován a žáci znakovali takřka ilegálně. Nyní se situace obrátila. I když je sama lektorkou, neví, zda je to dobře. Ani jejímu muži se nezdá, že by lidé používající jen znakový jazyk byli chytřejší. Naopak s ním mají problém mnozí slyšící rodiče neslyšících dětí, kteří chtějí, aby jejich děti i mluvily a tím pádem byly samostatnější.

Alena Válková také připomíná důležitý fakt – neslyšící mívají horší slovní zásobu a někdy hůře chápou významy vět. Ale rozhodně nejsou hloupí. Jen jim déle trvá, než věc pochopí, protože se k nim informace dostane později. Podobně mluví i studentka Hana Žižlavská, která v České unii neslyšících pracuje jako sociální pracovnice: „Když lidé slyší některé zvuky, které neslyšící vydávají, můžou je považovat třeba za mentálně postižené. Ale oni jen nevědí, jak to zní a zkouší to. Někteří se naopak rozhodli hlas nepoužívat a jsou jakoby němí. Ale ne proto, že by mluvit nemohli,“ vysvětluje.

Neslyšící vytváří soudržnou, podle Vladimíra Válka spíše uzavřenou komunitu. „Bohužel, někteří neslyšící považují slyšící téměř za spiknutí proti nim, i když to tak samozřejmě není,“ tvrdí. Jeho žena to však nevidí tak černě. Myslí si, že je to u každého jiné, i když snazší kontakt se slyšícími navazují ti, co lépe mluví. Usnadnit vzájemnou komunikaci mohou i slyšící, stačí si zapamatovat několik jednoduchých pravidel. „Snažte se pokud možno dobře artikulovat, otvírat ústa a zbytečně nekřičet. Neslyšící vás stejně neuslyší, takže je lepší třeba šeptat, zvýrazní se tak artikulace. Dobré je také volit jednoduché věty, informace zopakovat a přesvědčit se, jestli vám neslyšící porozuměl. Někdy totiž nerozumí, ale sám vám to neřekne, aby nevypadal hloupě. A hlavně by v komunikaci neměl chybět respekt a trpělivost,“ shrnují na závěr manželé Válkovi.

Marie Málková